Alopecií trpím již 18 let a ráda bych s Vámi sdílela můj příběh, třeba tím někoho isnpiruju nebo pomůžu v těžké situaci.
Když mi v 19 letech kaděřnice řekla, že mám nějaké řidší vlasy, tak jsem si vůbe neuměla představit, co mě během pár měsíců čeká. Během léta se mi v hlavě objevily kukaté lysinky a na podzim, už jsme museli pořídit paruku, aby nebylo nic vidět.
Tohle vše pro mě byly naposto stresující zážitky natož v tak blbém věku, nicméně jsem stále doufali, že se vše obrátí v dobré a lékaři přijdou na důvod. A tak jsem tedy běhala po vyštětřeních a vlasy padaly dál a dál. Jeden z mých nejhorších zážitků v životě bylo, když mi mamka hlavu musela oholit strojkem, protože zbytky vlasů už vypadaly spíš děsivě.
Během těch let jsem vyzkoušela všechny možné léčby, dokonce i různé léčitele, ale nic nezabralo. Asi dvakrát mi vlasy na chvilinku dorostly, ale v podstatě vždy ihned začaly vypadávat znovu.
A tak jsem se roky skrývala v různých barvách a účesech. Stresovala jsem se před každým sportem nebo výletem, kdy jsem si musela vlasy vyměnit za šátek a byla nervozní před každou schůzkou, že bych to potencionálnímu partnerovi vlastně měla říct.
Probrečela jsem spoustu chvil, když to vypadalo, že se na hlavě něco děje a ono to zase vypadlo. Doufala jsem, že třeba těhotenství něco změní, ale nic se nestalo a jsem bez vlasů stále.
Letos jsem poprvé v životě jako maminka ročního prcka nějak posbírala odvahu a rozhodla jsem se, že takhle už ne. že už se nebudu skrývat a být ve stresu, aby to někdo neviděl, aby se mi paruka necuchala a jak to bude vypadat třeba někde v bazéně, když tam budu v šátku. A vlastně i kvůli mé dceři. Chci jí být vzorem a ukázat jí, že se nemusí nikdy za nic stydět. Prostě jsem maminka, která nemá vlasy a jednou za čas si obleče paruku, když chce být jiná.
A tak si teď kráčím po městě bez vlasů, občas v kšiltovce, ale většinou s holou hlavou a pohledů okolo si nevšímám. Má rodina i nejbližší přátelé říkají, že jsem to měla udělat dávno, že mi to vlastně sluší. A já si říkám, že jiné názory asi ani slyšet nechci. Že jsem za tenhle velký krok moc ráda a jsem na sebe hrdá. Trvalo mi to pár let, ale určitě to stojí za to neřešit jak vycházím ven z bytu a cítit po letech tu svobodu nemít nic na hlavě.
Komentáře
Okomentovat